Nestává se často, aby při vystoupení hudební skupiny diváci leželi. V domově důchodců v Jičíně, kam ŘQ zavítalo letos poprvé, nikoliv však naposledy, je to dovoleno.
Přes malé zdržení (silnice byly před svátky víc než plné a naši zaměstnavatelé víc než prácechtiví) jsme se sešli všichni. Houslista ještě rychle přetáhl smyčec kalafunou, zpěvačka přetáhla svetr přes hlavu a náš pan kapelník se chvíli přetahoval o slovo s Václavem Francem.
A pak už zazněla tradiční a oblíbená Cestářská.
Nikde není tak vděčné publikum a nikde si já osobně nevážím potlesku tolik jako právě v domovech pro seniory. Nejedna ústa se k nám přidala se zpěvem a nejedna hůlka poklepávala do rytmu. Před odchodem nám ještě několik lidí stisklo ruku a jedna zdejší obyvatelka se ke mně naklonila a zašeptala: „Já zpívám moc ráda, ale víte, já taky ráda tancuju.“
Už teď máme v kapse další pozvání. Slibuju, že přijedeme a zahrajeme a možná nejen k poslechu.
-db-