Protože ŘQ už několikrát doprovázelo jičínský veterán klub na některé z jeho akcí, vzali nás nyní veteráni s sebou na Slovinsko, kam byli pozváni tamním veterán klubem na přehlídku historických vozidel. A zde je, jak jsme se tam měli:Pátek dopoledne:
V brzkých ranních hodinách manželé Beranovi stojí u brány svého domu. Mají sbaleno. Nejen svršky a spodky v kufru, ale především hudební nástroje. V pět hodin pět minut přijíždí Škoda Oktávie plně obsazená řediteli ŘQ. Po nalodění vyrážíme- směr Slovinsko.
Místo rádia jsme zapnuli uměleckého ředitele. Oproti rádiu neobtěžuje reklamou a nešumí v místech bez signálu. Občas ale sliní při představě slovinských specialit-což jsou prý nadívané chobotničky.
Zjistili jsme drobné nedostatky na vozidle, jako že stěrače nejdou vypnout, ale protože poprchává, nikomu to nevadí.
Pátek poledne:
Umělecký ředitel stále vypráví, do auta přibyla stopující Kyjovačka, kterou jsme se vzhledem k bábovce vykukující ze zavazadla rozhodli vzít s sebou. Venku prší a my míjíme Vídeň, stěrače stírají, Libor se těší na chobotničky.
Pátek odpoledne:
Odbočka z dálnice slibuje již brzy náš cíl- město Kamnik. Serpentýna ale střídá serpentýnu, kocháme se již bezmračnou krajinou, jen stěrače to nechtějí pochopit a stírají a řidiče co chvíli někdo okřikne: „ TY ŘIŤ!“
V pět hodin našeho času(on totiž žádný časový posun není, ale tím jsme si nebyli tak úplně jisti) přijíždíme do města Kamnik, kde se bez problémů podle značení dostáváme kousek za město k restauraci Špajza. Tady se na oploceném hřišti nachází chlouba zdejšího klubu veteránů. Několik desítek metrů naleštěného kovu v nejrůznějších barvách.
Výkonný ředitel nás zve na kávu(dobrá, ale malá).
Pátek večer:
My česky oni slovinsky- a jak si rozumíme. Tedy ne vždy a všechno, ale většinu. Pochopili jsme, že hlavní sláva začne v šest, do té doby se můžeme ubytovat v hotelu. Jedna z členek veteran klubu nám nabízí odvoz autobusem. Vysvětlujeme, že nechceme stěhovat naše instrumenty, to chápe, a tak za autobusem jedeme naší Oktávií. Stěrače stírají a Libor se těší na chobotničky.
Hotel byl dalším milým překvapením. Sice jsme museli chvíli přemlouvat recepční, aby nás nechala na pokoji dle našeho přání(skutečně jsem chtěla být raději se svým mužem, než s Kyjovačkou, neb bábovku už jsme jí sežrali.) Ale pokojíček byl luxusní. Rychle jsme se převlékli a po vlastní ose se vrátili k restauraci Špajza. Na place mezi blýskajícími se veterány jsme zahráli několik písniček a hned na to se přesunuli do restaurace. Libor se už opravdu moc těšil na chobotničky.
V restauraci vyhrávala místní folklórní skupina o dvou členech. Starší pár v kroji hrál velmi svižné, převážně polkové rytmy na harmoniku heligonku a prapodivný bubínek s tyčkou- fáfrnoh.
Členové klubů veteránů( kromě našich přijeli ještě z Rakouska a Francie) se zdravili a seznamovali a hostitelé přitom plnili naše stoly. Klobásy, uzené, sádlo, preclíky.. jen chobotnička ani jedna.
Rakouská výprava s sebou také přivezla hudebníka. Za doprovodu nahraných skladeb zahrál sólo na trubku.
A pak to přišlo. Postavili jsme se mezi pípu a dřevěné zábradlí a spustili. Trochu se nám třásla kolena, neb mezinárodní ostudu, totiž pardon kulturu, jsme dělali poprvé. Ale i přes únavu z dvanácti hodinové cesty jsme odehráli několik písní a po posilnění vínem a pršutem jsme ještě přidali. To už s námi zpívali i čeští veteráni, ne vždy to stejné, ale co na tom. Obzvlášť vínečko bílé si výkonný ředitel moc užíval.
Pátek pozdní večer
Libor se smířil s tím, že dnes už chobotničky nebudou a začali jsme se loučit. Slovinci se projevili jako úžasní hostitelé, okamžitě se zajímali, zda máme odvoz. Měli jsme-houslista nepije a řídí celkem obstojně, takže hurá do hotelu. Stěrače stírali a Libor se výjimečně těšil na spánek.
Sobota dopoledne
Po královské snídani jsme se opět přesunuli ke Špajze. Venku hraje Řehečské kvarteto nejraději, a tak jsme konkurovali svými decibely startujícím veteránům, kteří se řadili k předváděcí jízdě do města. Jeli jsme jim v patách. Libor se už zase těšil na chobotničky. Houslista za volantem se těšil na místo k zaparkování-jakékoliv. Kamnik praskal ve švech.
Sobota odpoledne
Po prohlídce Kamniku a občerstvení v místní kavárně se znovu rozburácely motory a rozkmitaly naše stěrače a dojeli jsme za průvodem do zdejšího arboretra. Tady ani ve městě jsme si už ani nevrzli. Hrála totiž kapela města Kamnik čítající nejméně 25 členů. Není špatné občas jen poslouchat. Prošli jsme se arboretrem a navázali nová přátelství.
Občerstvení bylo gulášové, a tak se Libor stále jen těšil na chobotničky.
Z arboretra v odpoledních hodinách zpět ke Špajze, kde se na pódiu odehrálo závěrečné zhodnocení a ohodnocení celé akce. Místní zvali postupně všechny účastníky přehlídky, aby je mohli obdarovat medailí a pořádnou pusou od jedné z pořadatelek.
Olda se tvářil trochu nesoustředěně a naše povídání poslouchal jen na půl ucha. Napadlo mě, že má možná první příznaky ponorkové nemoci, protože takhle dlouho spolu členové ŘQ ještě nebyli. Ale nebylo tomu tak. Olda svou vrozenou, naučenou či výhodně zakoupenou intuicí vytušil, že budeme na pódium také pozváni. Jakmile se ozvalo „čechiše hudebnikov“ vyběhli jsme ze svého ležení a řítili se k pódiu. A tam jsme je dostali, každý jednu medaili a dvě pusy. Svorně jsme do mikrofonu zapěli „V Kamniku hezky, v Kamniku pěkně a my Kamnik nedáme“ a s hrdě vypnutou hrudí jsme se vrátili na židle v ústraní.
To ovšem přináší myšlenku, že je nejvyšší čas založit síň slávy ŘQ.
Jičínští veteráni se rozloučili, naložili své miláčky na přívěs a vyrazili domů.
My ještě obešli Kamnik, znovu zapřemýšleli, zda to panorama hor není jen samolepící tapeta,
a druhý den vyrazili směrem k Jičínu. Tedy samozřejmě přes Kyjov, protože doma prý ještě kousek bábovky Kyjovačce zbyl.
Libor se smířil s tím, že chobotničky nebyly, na stěrače jsme vymysleli fintu, takže stíraly jen občas, na hrudích nás hřála medaile a vzpomínka úžasně přátelské a skvěle zorganizované akce, na které jsme měli tu čest zahrát.
Prostě víkend jako ze zlata-vlastně ze Slovinska.
-db-